"Úplný vrchol byl, když mi bylo asi 14 a ano, trochu jsme se pohádaly s mamkou a prostě jsme po sobě křičely (ano tyhle věci se dějou i táta s mámou po sobě někdy taky křičeli nic z toho by mě tak nevadilo, ty lidi se mají pořád rádi i když se někdy pohádaj) a pak tam přišel táta teprve z venku, takže vůbec nemohl z té hádky nic slyšet, ale prostě úplně automaticky se o točil na mě a spustil: "Nech tu mámu na pokoji!" Přitom fakt nemoch vůbec vědět o co v té hádce šlo, absolutně nic nemohl do té chvíle slyšet, o co se tam jednalo, ani kdo tu hádku začal, nic! Ale prostě úplně automaticky šel proti mě. Jako pokaždé. To mě asi tehdy úplně dorazilo
"
Nemáš po mámě co řvát. Otec zakročil správně, můj manžel je ze staré školy, kdyby po mě puberťák řval, zakročí nejen slovně.
Jednotnost důležitá je, jako rodiče nejdeme proti sobě. V některých věcech rozmazluji více já, v jiných manžel. Já se o děti více bojím, manžel občas povolí věci, ze kterých mě vstávají vlasy na hlavě, ale snažíme se táhnout za jeden provaz.