Mám se ráda, to je velmi důležité, jak jsem zjistila v průběhu života (sebebičující se kolegyně nebo příběhy na rodině mi ukázaly, jak to taky může vypadat, když se někdo rád nemá). Takže s tím, že mi byla dána sebeláska, spokojená jsem.
Objektivně jsem mohla "dokázat víc", "nevyužila jsem svůj potenciál". Ale jednak nemám moc energie a za druhé se můj život objektivně dost zkomplikoval, přeskládal několikrát, to je pak těžší. Takže jsem spokojená se sebou, ale nejsem spokojená s tím, že mi osud přihrál do cesty věci, které se už asi změnit a vylepšit nedají. Vědomě se snažím to brát tak, že vždycky může být hůř. A užívat si to, co mám.