1) v dětství cestou na zimní tábor vystupování z vlaku na poslední chvíli s velkým batohem, lyžemi, příručním batůžkem, sáčkem se svačinou právě vydanou... když naše vedoucí si pozdě všimla názvu (naší přestupní) stanice a zavelela (takto dáma vždy slušného vyjadřování a respektu k dětem): "A do prdele..., všichni VEN!"

2) v mládí návrat po týdenním přechodu slovenského pohoří na těžko v uličce narvaného vlaku přes noc = spánek (spíše polovědomí) v totální špíně, smradu, mezi cizími lidmi, neustále probouzená (burcovaná k vědomí) někým procházejícím...

3) dospělá, odpovědná za výměnný pobyt moskevských pionýrů v počtu 20 + 3 vedoucí, všichni velké čemodány a tisíce tašek s nákupy ze "západní" Prahy, vlak, kterým měli odjet, odjížděl z jiného nádraží, než bylo uvedeno na místenkách a v jízdním řádu - byla nějaká výluka, změna na poslední chvíli... přejížděli jsme s celou tou absurdní výpravou metrem z Hlaváku do Holešovic, cpala jsem je do vlaku minutu před odjezdem (další místenky by byly asi tak za dva až tři týdny...), zvracela jsem až pak.

A ještě pár obdobných, ale to už by nikdo nečetl