breburdo, ale já pořád vidím rozdíl v tom, když jsem do nějaké role postavena a mám plnit úkol (udržet pořádek mezi odporujícími "vězni"), vžiju se do toho v uzavřeném prostředí... a tím, že jen tak v pohodičce x dní či týdnů plánuju s potěšením vraždu někoho, kdo mi nijak neškodí, jen se s ním už třeba nechci kamarádit.

To první věřím, že může za určitých okolností pod tlakem udělat i běžně psychicky zdravý člověk. Zřejmě i já. Ale to druhé tedy ne.

Podle toho, co vím o podobných situacích vražd mezi teenagery, tak obvykle je to jeden sociopat, který iniciuje plán vraždy a další účastník to nebere jako skutečnost, jen fantazírování, zvráceně se tím baví a do poslední chvíle nevěří, že se to opravdu stane. Ale jak to má už delší dobu zvizualizované a naplánované, tak se pak na povel toho prvního chová podle plánu a na vraždě se aktivně podílí. Obvykle se ten iniciátor chová po vraždě jako truchlící, pomáhající hledat, baví ho celá ta situace. A toho méně psychicky narušeného dříve či později dožene svědomí a přizná se.