Kopíruju zajímavý, ale uzamčeny článek z Lidovek. Asi s většinou souhlasím.

“Česká televize spustila novou minisérii Volha a soudě podle prvního dílu tentokrát si na retru tvůrci dali záležet, sliz počínající normalizace z obrazovky doslova odkapával. Televizní retro je těžká disciplína a mistři jsou v ní Britové, ti si dají pozor, aby herci měli i tkaničky u bot, jak se patří. Je ale pravda, že vracet se do stylu života před sto lety je snadnější, jelikož není pamětníků. Zato na nedávnou minulost je každý expert a paměť je také selektivní, každý si pamatujeme něco jiného a nemusí to nutně být špatně. Velkou diváckou oblibu si před časem získal seriál Vyprávěj, který ale co do autentického obrazu doby měl velké rezervy. Pomiňme jalové zápletky a vztahové propletence, které se ničím nelišily od jiných telenovel, jen byly vsazeny do doby od šedesátek až po blízkou minulost.
Z těchto peripetií trčelo, jak jsou vykonstruované, aby posloužily jako ilustrace té či oné dobové události či zvratu, třeba když jde babička v srpnu na houby, potká v lese tank s ožírajícími se sovětskými vojáky apod. Daleko horší ale bylo, že seriál dobu komunismu přilakoval narůžovo tak, aby divák nostalgicky vzdychající po starých časech nebyl v citech příliš uražen. Vyprávěj byla ze všeho nejvíc umělá hra na retro, hlavně aby dámy měly minisukně a natupírované účesy, jenže ono nestačí vytahat pár artefaktů, které divák pozná a zvolá – tohle přesně jsme měli v kuchyni (v obýváku, na záchodě).
Volha je jiný kalibr, i když stejně jako Vyprávěj vkládá do děje černobílé dobové záběry Prahy a šoty ze starých televizních pořadů. Tvůrci Volhy si ovšem dali záležet, aby tento výběr výmluvně ukazoval beznadějnou atmosféru. I tak prý měli velké problémy s tím, kde natočit exteriéry. Aby ne! Vždyť jak vypadala Praha v 70. letech... Nejenom že fasády většiny domů byly otřískané a špinavé, neboť z valné části se o ně někdo naposledy staral za první republiky. Hlavním znakem historických měst byla tzv. socialistická podloubí, dřevěné konstrukce podpírající domy, aby z nich nepadaly šutry. Místo opravy na třicet let provizorium. Ovšem socialistický člověk za deště ve staré Praze nezmokl. Člověk si neuvědomuje, jak se i přes všechno, co nás štve, Praha neuvěřitelně změnila k lepšímu, i když jsou tací, kdo litují kafkovské atmosféry, kterou ještě dotvářely zavřené staré krámky, zabedněné vchody, desítky let stažené rolety, za nimiž bylo lze tušit snad i jinou dimenzi.
Mizerové hnusné doby
Ale zpět k Volze, v diskusích jde také hlas, že se za socialismu nemluvilo sprostě. Jediný, kdo nemluvil sprostě, jak mi nedávno připomněl dramatik Petr Zelenka, byli soudruzi a svazáci na svých perfidních schůzích, tam se drželo dekorum, ale když se ožrali, nejspíš to tam jelo jako mezi dlaždiči. Mluvilo se sprostě ve všech prostředích, akademických i dělnických, co taky jiného lidem zbývalo, než si na ten svrab zanadávat. A pak ještě sex, takže to, že se v seriálu obcuje úplně všude a hlavní pseudohrdina je v tomto směru zvlášť nezodpovědný dobytek, je přesné. A soudružka předsedkyně potratové komise není až tak velká karikatura, jak by se zdálo.
Standa Pekárek Kryštofa Hádka, který v roce 1971 nastupuje do Československé televize, je perfektně vystižený hajzlík bez sebemenší morálky, jeho morálka je ze všeho vytřískat prospěch. Kolik jen takových mizerů, kteří se v socialismu zabydleli, se dalo tehdy potkat. Prostě hnusná doba vytáhne z lidí také to nejhnusnější, které by za jiných poměrů zůstalo možná skryto. Pozice řidiče je také příznačná, neboť ti byli pro StB velkým zdrojem informací. Vzpomínám na řidiče v jedné kulturní instituci, který byl samozřejmě fízl, a fízl byl i jeho synáček dlící ve Švýcarsku. Každou jízdu začínal slovy, tak jsme zase byli u kluka ve Švajcu...
Scénograf Jan Vlasák a kostýmní výtvarnice Vladimíra Fomínová odvedli skvělou práci v každém detailu, třeba jen ty příšerné kotlety a ulíznuté účesy u pánů a ďábelská paruka Kláry Melíškové, přesně taková hrůza byla jednu dobu v módě. V kostýmech se podařilo vystihnout tu zoufalou snahu jít s módou v situaci, kdy na trhu byl jeden typ sukně a někdy ani to ne. A ještě ty staré kraksny, od Škody 1202, které se říkalo stejšn, až po volhy jako vrchol luxusu. Kdo trpí nostalgií po socialismu a možná ani neví proč, tady dostane dobře mířenou pecku mezi oči.