Jsem o maličko mladší než ty, Huso, ale ano, hlásím se do klubu. Ne že bych zažila všechno, co popisuješ, ale myslím, že milosrdné zapomínání na ponižující situace a to, že rodiče se rozhodně se vším svým dětem nesvěřovali, vede k tomu překvapení, že to, co popisuješ, snad ani není možné. Je to možné. I moje extrémně poctivá máma musela uplácet a nebo dávat všimné (pro ty mladší: aby si řemeslník všiml, že zákazník něco potřebuje). Resp. asi by nemusela, ale asi by to znamenalo, že se budeme domu muset hodně otužovat, protože bychom třeba netopily (my 3 ženy, nemocná babička, máma a já). Máma byla samoživitelka, takže když chtěla zařídit, aby si pan topenář udělal čas přišel spravit nefunkční topení, musela ho několikrát předem nahánět a nosit přinejmenším kávičky. A když přišel, tak ho musela pěkně pohostit. Příšerně ho nesnášela, ale musela se zapřít, protože nebylo na výběr, spadali jsme pod konkrétní OPBH a jiného topenáře si prostě vybrat nemohla. Podle mě u těchhle drobností to lidi ani jako úplatek nevnímají, proto tvrdí, že úplatky nedávali, ale celý ten systém na tom byl postavený. Třeba jen takové kadeřnictví, já byla jako mladá holka vystresovaná už jen z toho, že po stříhání se dávalo spropitné, což se zároveň nesmělo, ale zároveň to kadeřnice očekávala, takže prostě se dát muselo. Ale tak, aby to údajně nikdo neviděl. A nesmělo to být z ručky do ručky, takže kadeřnice měly na plášti vždycky kapsičku, kam to spropitné zákaznice musela šikovně zastrčit, přičemž kadeřnice dělala okolky, že to si nemá zákaznice dělat škodu... No prostě úplná pakárna. A takovýhle systém chování se na obou stranách postupně vytvořil u spousty věcí, takže nakonec všichni věděli, co se patří a co se dá od koho očekávat. Na vesnici každý věděl, kdo dělá co a jako protislužbu jednou vyčerpá, ale pokud někdo změnil bydliště a neznal to tam a neměl nějakou výhodnou profesi, tak to nebylo nic moc.