Jo, mám takovou vzdálenou kamarádku, strašně plachou. Žije na venkově ve zlaté kleci svého manžela, nepracuje, dítěti nic neodepře a ani ho nijak neusměrní. Brzy i dítě stáhla do domácího vzdělávání, protože se mu ve škole moc nelíbilo. Do školky nechodilo, protože tam nebylo šťastné.
Když jsem u nich byla na návštěvě, řekla mi, jak obdivuje mé děti, jak se dovedou pěkně chovat (běžně jako jiné děti), že se za chování svého dítěte stydí, takže ho ani nikam nevodí. Ale třeba to její dítě jednou nějak odkouká, každopádně brzy mu přibyde sourozenec, tak snad to nějak ve zdraví zvládnou. Mám tedy trochu obavy.