Nejtrapnější jsem, když synáčka upozorňuju na nebezpečí návykových látek, zvláště proto, že bez něj bych o jejich existenci neměla ani potuchy... A když mu dokola opakuju, že má sklony k závislostem v genech a že je u něj pozoruju... A když mu říkám, že už je nejvyšší čas si najít brigádu na léto, protože doučování zrovna nepofrčí... Vždycky se tváří tak otráveně a skoro až soucitně, že bych ho nejraději zardousila...
Jinak bývám trapná už odjakživa tím, že je mi dost jedno, co si o mně myslí cizí lidé, takže moje spořádané děti občas trpí mými infantilními projevy, ale zatím mi to tolerují... Vůbec bývají občas lehce blahosklonné, dobrý nácvik do budoucna