holka letěla do USA od střední školy, celkem tři spolužáci do rodin. mělo to být na dva měsíce, ale přišel do toho kovid a já stála před rozhodnutím, jestli ji stáhnout už po měsíci, nebo (jak navrhovala hostitelská rodina a dcera chtěla) ji tam nechat "do vyřešení situace". když jsem se se situací horko těžko smířila a pobyt jí tam povolila, tak jeden ze spolužáků odletěl narychlo domů a druhá spolužačka chtěla taky, ale obávala se letět sama, tak (k mojí velké úlevě) i dcera s návratem souhlasila a na poslední chvíli se nám holky podařilo dostat na vládní speciál, protože jinak to bylo s lety prabídné a do ČR se už nelítalo. v té době v USA oslavila sedmnáctiny byl to její druhý let letadlem, poprvé zhruba o rok dřív z rodinných důvodů nestihla odjezd své třídy do Norska, takže je doháněla letadlem (přímý spoj jí zrušily, takže něčekaně letěla náhradními spoji na tři přestupy) a ještě přes půl Norska vlakem. obojí byl pro mne velký boj - jako matka jsem o dceru měla na jednu stranu velký strach, ale na druhou jsem měla pocit, že přesně tohle jsou ty okamžiky, kdy už bych měla ustoupit do pozadí a dát dítěti možnost vlastního rozletu. v 16-17 letech už stejně člověk nedožene, co výchovou zanedbal, takže musí spoléhat na to, že dítě vychoval dobře a že se neztratí