proč... ono to je nejspíš dost jiné naživo, než jak to vypadá napsané
takové přirozené povídání, co generuje důvěru...
ono hodně záleží na osobnosti dítka i matky...
taky dětem "kecám" do vztahů už od školky, jen je třeba najít nějakou rovnováhu a taky umět občas zavřít oči, modlit se a doufat...
a jinak i moje dcera chce ode mne slyšet, jak vidím jejího nápadníka a co se mi na něm případně ne/líbí
(a jo, i já mám "zásluhu" na jednom jejím rozchodu a jsem šťastná, že to k rozchodu opravdu dospělo a oslavili jsme ho i s dcerou, po té, co si trochu poplakala )