Se soustředěním problém nemám, spíš naopak, soustředím se tak, že přestanu vnímat okolí, což je od doby, co mám děti, komplikované, i když samozřejmě jak rostou, tak už moje nepozornost není takový problém, jako když byly batolata :)

Ale prakticky jsem přestala číst beletrii, dávám přednost populárně-vědeckým knížkám, nebo když už román, tak třeba fantasy nebo scifi, bez hlubší psychologie postav. Beletrie mi totiž příliš odčerpává kapacitu na lidi. Když spoluprožívám imaginární příběh v knížce, hlavně nějaký náročný, tak si tím dočasně tak jako "vyplýtvám" vnímavost a soucítění na fiktivní postavy, a mám pak problém vzápětí toho v sobě najít dost pro reálný lidi kolem sebe. Pár hodin po dočtení náročnější knížky jsem v tomhle směru taková vycucnutá, prázdná... a když zrovna v té chvíli přijde třeba dítě nebo muž s nějakým svým trápením, nebo mi zavolá někdo z přátel, zvlášť těch s těžkými osobními problémy, a prosí mě o pomoc... tak mám pocit, že v sobě hrabu do prázdna. Tak to moc neriskuju, protože někdy jde v těch situacích i o dost, můj život a život lidí kolem mě má nějak dost svých vlastních dramat. Snažím se proto udržovat pořád takovou nějakou přiměřenou hladinu svých psychických kapacit pro sebe i okolí a "nevylejvat to do kanálu" beletrie :)