Jo, byl takový, ale já jsem to třeba brala jako "normální lékařský chování".

Co já vím, tak spousta lékařů je takových i v běžném životě a kdo z nás to nezažil...

Mě bylo zle jednou v nemocnici skoro 12 hodin, co jsem to pořád hlásila každýmu, kdo prošel kolem a každej z nich mě přesvědčoval, že "přístroje" žádnou změnu neukazují a že mi nutně musí být stejně jako včera... Aby mě pak večer teda šoupli na jipku, že...

Jeden můj ex - lékař se i při seznámení s mýma kolegyňkama z práce (všichni stejně starý, ve smyslu tykejme si - jdeme na bowling...) jako doktor xxxx. (a to jsme vysokou školu, ale holt jiného typu, měli všichni tam přítomní...).

Už tenkrát jsem si říkala, že té "doktorské nadřazenosti" se snad na té lékařské fakultě učí. (Zatímco já se v té době spíš "styděla", že jsem vystudovaný právník - bo ty vtipy jsou celkem protivné, tak on to, že je lékař, cpal (měla jsem dojem) každému na potkání. A to reálně byl medicínská nula, čerstvě vystudovaný doktůrek bez atestace...).

A to ten můj bývalý byl jinak fajn a normální, ale už prostě v tom mladém věku takovou tu lékařskou nadřazenost přirozeně prezentoval. (Mě to přišlo někdy trapné a někdy vtipné).

Abych rovnou utla další diskuse - samozřejmě že všichni doktoři nejsou takoví, sama znám jich dost, kteří jsou v tomhle smyslu normální, nijak se nevyvyšují a i pacientům věří... Ale nepřekvapuje mě, že jiní jsou jiní a není jich málo a tudíž se mě nedotýká, že se ke mě tak chovají...

I mě jednou Kili zpražil, že si vymýšlím, když jsem popisovala nějaké své zkušenosti. Vzala jsem to tak, že mi vlastně potvrdil, že to bylo špatně, když popisovaná situace mu připadala nemožná...