fyzické si snad ani nepamatuju - ale různé psychické týrání ano. Od komentářů ve školce "co to mám za mámu" protože pro mě chodila až v půl pátý (ostatní děti měli různé babičky a sourozence, kteří je vyzvedávali po-o nebo hned po spaní a holt tam "kvůli mě" učitelky musely být "dlouho"), až po třídní na základce (první stupeň jsem měla dobré učitelky), která mě oslovovala zkomoleninou mého jména, protože "jí se to tak líbí", ač jsem jí několikrát prosila, ať mi tak neříká... takže pak mi tak říkali spolužáci, když mi chtěli ublížit.
Myslím ale, že jsme i to fyzické násilí brali trochu jinak - házení křídou od učitele byl spíš takový sport - jediné, co mi přišlo hrozné byl učitel dílen, který házel obrovským těžkým svazkem klíčů - tím dostat do hlavy, tak fakt nevím...

Co mi přijde zpětně děsný je to, že tenkrát bylo vrcholem pokroku to, že se leváci už nepřeučují... mi všichni vykládali, jaký mám štěstí, že už se nemusím učit psát pravou rukou (a spousta historek o dětech, které se z toho počůrávaly a koktaly a tak)... nicméně v té době ten pokrok fakt nebyl ve spoustě jiných ohledů... jako když učitelka řekne matce dyslektického dítěte (s papírem z PPP) "tak ho dejte do pomocný školy, když je blbej", tak je to fakt na ránu... zajímalo by mě, kolik dětí skončilo v pomocné škole jen proto, že měli nějakou dys- a učitelky to vyhodnotily, jako že je dítě "blbý"...