Však jsem tu včera taky psala, že jsem nic tak hrůzného fyzického nezaznamenala, ač jsem prošla 22 let socialistickým školstvím a zdravotnictvím. Ale asi je to o úhlu pohledu, protože mě herdička do zad a pár přelomených pravítek nepřijde prostě strašný. Spíš zábavný. Jinak byli lidi všude fajn nebo jsme byly fajn my děti. Nebo jsme měly vymletý hlavy, to je taky možné. Žila jsem na malém městě.
Na plavání jsme nechodily, učily jsme se plavat doma a se školou jsme jenom jezdily do bazénu. Takže plavací trauma taky nemám, plavání bylo pro všechny děti přirozené.

Včera jsem se ptala kamarádů, zda zažily fyzické násilí - nezažili. Jenom učitel hudebky je občas "fláknul" smyčcem, občas je někdo "nutil" něco dojíst, ve školce museli násilně odpočívat. Jako násilí to nevnímali, trauma nemaji. Takže je to asi fakt o úhlu pohledu.
Podle mě dětem neuškodí, když občas něco i vynuceně museji. Patří to k životu.
Ale vlastně je dobře, když si zvyknou, že všechny jejich potřeby museji být vždy a neodkladně uspokojovány, že se nemuseji přizpůsobit okolí a společnosti, že nemuseji brát ohledy na ostatní lidi, že jsou z nich sebestředný a namistrovaný egoisti, který si mysleji, že nad ně není a při sebemenší nepohodě se hroutěji. Nemaji to jednoduchý ty dnešní sebestředný dětičky se svýma Matkama a věčným chlubením a porovnáváním na sociálních sítích.

Neviděly jste film Divotvůrkyně na ČT ARt (nebo jinde) ? To je vám tak pěkný ! A přečtěte si o Helen Kellerové, to je taky moc pěkný. Ale to jen tak na okraj (tématu).