kat, maminka to "zachraňovala" útěšnými větami typu "to nevadí, že jsi nešikovná, stejně jsi naše a tak tě máme rádi"
jinak mám kliku, jsem (jak říká manžel) "emocionálně plochý cynik" (ba ne, je jasný, že jako dítě jsem to vnímala těžce, ale na druhou stranu vždycky jsem věděla, že mě milujou, že jsem pro rodiče důležitá, že vždycky tu budou pro mne - to mi pak dalo do života asi to nejdůležitější... a tu rodinnou záchrannou síť za zadkem vnímám dodnes, za to jim nepřestanu být nikdy vděčná )