Muž je sběratel, kutil, maximalista s nekonečným okruhem zájmů, bordelář a chaotik, neschopný udržet pořádek a tudíž pořád něco hledá. Já mám ráda pořádek a čisto, ne moc krámů. Ve sběratelské domácnosti věc téměř nemožná, takže jsem léty otupěla, přizpůsobila se, akceptovala neakceptovatelné, občas udělala dusno, ale vcelku k ničemu to nevedlo, to bych se musela rozvést, abych měla pokoj a to nechci. Nicméně mě to stejně dohnalo a štve mě to čím dál víc, loňský rok i celý letošní je náročný, hlavně psychicky, z jiných důvodů. Potřebuju se nějak vnitřně uklidnit, srovnat, a to se vším tím bordelem a chaosem okolo prostě nedokážu. Vím, že hlavní potíž je v množství věcí, které jsme nastřádali, ptž to je naprosto ohromující, např. nedávno na mě ve stodole vykouklo první dceřino pidikolo, na kterém se učila jezdit (dceři je 15). Budu muset začít sama, asi v oblastech, kde to nikoho nebude bolet, ale přiznávám, že jsem tak v háji, že vůbec nevím odkud a navíc jsem za ty roky soužití načichla tou nevyhazovací náturou a některé věci vyhodit už mě taky bolí. A s hrůzou si uvědomuju, že se až příliš podobám jedné odpadlé uživatelce, která mě svým rezignovaným postojem vždycky strašně štvala.. asi proto, že jsem tušila, kam přesně směřuju :(
Jak se odrazit a nenechat odradit tím, že to je náročné, jde to pomalu a jsem na to víceméně sama?