To vypadá na vyloženě generační záležitost.

Starší si myslej, že se bez mobilu dá existovat třeba i celé dopoledne, možná až do čtyř odpoledne, mladší považují možnost komunikace na dálku téměř kdykoli za základní lidské právo
Každý k tomu snese různé argumenty nebo se nějak vymezí...

Nám popravdě mobil před 25 lety zachránil celkem normální život diabetické dcery. Kdyby ty mobily nebyly, nemohla by do školky a řadu dalších jinak běžných aktivit.

Syna jsem v životě nepotřebovala kontaktovat rychleji, než dejme tomu do půl dne, a i to jen párkrát v nějakých krizích. Věci jsou nějak domluvené předem a fungují. Pokud něco odpadne, tak v nejhorším člověk dorazí marně

Tohle se fakt dramaticky mění - zažila jsem ještě časy, kdy domluva platila týdny bez možnosti změn. Věci v partě se domlouvaly na schůzkách jednou týdně nebo měsíčně (podle charakteru skupiny), papírovou poštou, něco pevnými telefony, kdo neměl, k tomu musel někdo dojít. Měli jsme v oddíle jako děti takový rozpis, kdo komu volá či za ním jde (podle bydliště), aby se zpráva dostala za den dva ke všem, aniž by všechny obvolával/obíhal vedoucí. Takže on zavolal dvěma členům, a pak už to běželo, až nakonec dvacet dětí vědělo, že se v sobotu jede na výlet z Braníka místo ze Smíchova.

Moje děti jsou ještě schopné mobil odložit na den, víkend... jen tak, aby chvíli žili tady a teď s těmi, kdo jsou teď tady.

Rozumím tomu, že pokrok nezastavíš, ale kam přesně to kráčíme? Já jsem evidentní on-line závislák, radost z toho nemám.