Píšeš i o nás.

A to u nás jsou to hlavně hadry, nádobí, ložní prádlo, IT věci a nářadí a léky a lékařské zprávy. Jo a knihy. A to už přetéká všude, i v obýváku na kanapi, které zabarala manžrlka pro své věci, že se tam ráno obléká, aby nemusela rušit v ložnici (svého času jsem si stěžoval na vstávání 5:45, když já vstávám v 8:00+. Nemá je stejně kam dát, nemá policovou skříň atd.

V podstatě víme, co je třeba, vzít skříň po skříni a vyhazovat. A z části čekáme i na to, až se nám dcera odstěhuje jednak ze skříně v pokoji (má novou po odstěhování syna) a jednak vůbec. Ale jednak se k tomu přes série nemocí našich i tchánovců nemůžeme dostat, jednak jsme strašně utahaní (naše bio-věky jsou o cca 15 let hůř než kalendář) a když už, tak jsme strašně nerozhodní. Nikdo z nás dvou neumí posoudit, jestli je něco hezké, jak v tom vypadáme. Syndrom nedostatku z dětství i později (nekonfekční velikosti, kdy bylo třeba brát, co bylo) + vypadáme blbě i normálně.

Už jsem to i dělal, ale je to opravdu těžké, prošel jsem asi 10 triček a košil a vyhodil sotva tři.

Stejně tak po 30 letech manželství neumíme posoudit počet potřebných hrnců, papiňáků, plastových krabiček, nožů... Občas ty imho nejtupější a nejblbější schovávám do "rezervního" šuplete příborů. A někdo s nadšením koupí další.