jas,
myslím, že si to vysvětluješ zbytečně osobně.
Mohla bych si dle tohoto vzoru např. myslet, že si můj táta nevážil mého času atd... Protože když se měl stavit jen tak, dorazil vždycky zcela mimo. Dvě hodiny žádná míra. Někdy mě to v duchu docela rozcilovalo, protože jsem si říkala, že jsem na ty dvě hodiny mohla vyrazit s dětmi na procházku nebo tak, a místo toho čekám doma jak trubka.
Jenže postupně mi došlo... Tátovi by nevadilo, kdybych byla nečekala doma. Prostě by zazvonil, a kdybych nebyla doma, odemkl by si, pustil si zprávy nebo udělal kafe nebo by nám udělal palačinky. Bral to jako volný čas, kterého si chceme užít, k čemuž holt u něj nepatřilo intenzivní sledování hodin. Když jsem ale poprosila o hlídání, abych mohla já někam v konkrétní čas odejít, přišel včas vždycky.
Jedna moje báječná kamarádka taky nechodí na čas ani omylem. Zvykla jsem si na ty čekací časy naplánovat něco užitečného a snadno prerusitelneho. Je to holka, která se v případě potřeby je ochotná pretrhnout s pomocí. Není to tak, že by ji nezáleželo na mém čase, natož na mě. Nezáleží jí na čase obecně, když to není nutné, jako do práce či k zubaři. Na mě jí záleží a mně na ni též, nechci, aby se kvůli kafi u mě stresovala.
Teda někdy mě to poněkud naštve, ale pak si řeknu, kdo ví, čím stvu své blízké já