Matku a potomka nemáme. Měli jsme dva brášky, matku nikdy neviděli. Našli jsme je vyhozené v igelitce, ještě měli pupeční šňůry. Vypiplali jsme je na flašce a byla to velká radost. Krásně si hráli, spali spolu v pelíšku, navzájem se umývali. Když jim bylo přes rok, tak jeden kocourek tragicky zahynul a aby nebylu zbylému Penymu smutno, pořídili jsme mu kamarádku Leontýnku. Malinkaté koťátko, které někdo vyhodil na veterině. Jak jsme ji přivezli, Peny ji chtěl bezelstně olíznout, přivítat. Slaďoučké koťátko na něj zasyčelo, profackovalo ho z obou stran a tento vztah trvá již skoro 6 let. Nervou se, ale taky se nekamarádí. Míjí se a tolerují, jen občas se proženou, takže vlastně dobrý. Postupně se k nám od té doby přitoulalo více koček (ony si to asi mezi sebou nějak řeknou nebo co), vždy raněných nebo nemocných. A vždy se to mezi sebou nesnášelo. Takže izolace v koupelně, léčba a hledání nového domova. Rekord drží kocour, který u nás v koupelně byl od listopadu a minulý týden jsem ho odvážela do útulku (teda spíše kočičího ráje na zemi), kde má volný pohyb a snad i šanci na vlastní domov. Ale žádné kočičí přátelství (kromě těch brášků) jsem nikdy nezažila, spíše naopak.
A je červenec, měsíc, kdy k se nám pravidelně přitoulá nějaký raněný kočičí ubožák, tak se děsím co to bude letos .... koupelna je volná.....