Mě teda úplně fascinuje ta všeobecná komunikační impotence ve školském zařízení.
Já jsem bývala kancelářská krysa v nemocnici, a když jsem šla od výtahu do bufetu po chodbě, řešila jsem operativně bloudící, tážící se, stěžující si a jakkoli jinak se projevující návštěvníky. Protože já jsem tam DOMA, jsem tam ZAMĚSTNANÁ, a ostatní jsou buď pacienti nebo jejich rodiny, tím pádem lidi, co přinášejí do baráku PENÍZE, jakkoli nepřímo.

Takže základní slušnost je vytriážovat, co mají za potřeby, a zdvořilou formou je nasměrovat tam, kde toho dosáhnou. Tohle dělal i poslední zřízenec. Není to nic navíc, je to chování, které spadá pod bod náplně práce zvaný "dbá dobrého jména organizace a chrání je".

Ve školách mi často přijde, že část lidí je jakýmkoli tážícím se dospělcem ohrožena a stresována a pro sichr by se radši nebavila, další část na něm uplatňuje jakousi svou imaginární autoritu (ve stylu my jsme škola, jestli vy něco chcete, tak se snažte). Je to zajímavý. Jako kdyby styl "já pán, ty pán" byl v některých zařízeních teprve předmětem debat v anarchistických kruzích