nejpalčivější byly zapomenuté náhradní brýle. Ve Švédsku jsem synovi na féře ukazovala, že ta loď je jak u nás tramvaj a jezdí tam a zase zpět. Nechtěla jsem moc máchat rukama a při pohybu "tam" jsem si ukazováčkem brýle srazila do vody. Nemohla jsem tím pádem ani řídit, ani navigovat, nepoznávala na tři kroky vlastní dítě, nepřečetla jídelníček a neustále někde zakopávala. Od té doby mám náhradní brýle s sebou de facto pořád, v létě teda jen ve sluneční verzi, to pak vypadám uvnitř jak adept na bílou hůl, když je zapomenu přehodit.
Pak jsem kdysi nechala doma komplet lyžařské oblečení - lyžovala jsem ve dvojích elasťákách, svetru, městské vestě a kožených rukavicích ke kabátu, z lyží se vyzouvala do kozaček na podpatku - jela jsem rovnou z práce, oblečení do chaty jsem měla jinde a lyže balil manžel.
Dva mladíci 14 a 16 se balili na vodu sami, rodiče nesměli ani nahlédnout. Měli na Vltavě večer každý dva kartáčky na zuby, dva volkmeny (mluvím o pravěku
, dohromady jeden spacák, jednu karimatku a žádnej stan.