Huso, tak od doby kdy mě naši neživili jsem rozhodně nehlásila kam kde a s kým jdu, za nás mobily nebyly a v pubertě doma kecal kde kdo, aby byli rodiče spokojeni a pustili nás někam kam jsme chtěli, někdy i neúmyslně, když původní plán se změnil v průběhu dne či večera. Ani dnes si s rodiči neříkáme kdo kdy kam jde, když si představím že chceme zajet na výlet a oznámím to doma synovi, pak dospělé dceři co bydlí jinde, pak našim a pak ještě tchýni , po příjezdu na místo znovu všem zpráva hurá dojeli jsme, po návratu večer domů taktéž. S našima se vidíme občas, něco málo si řekneme, ale určitě nevím do podrobností vše co kdy kde dělali, stejně jako to oni neví o nás-no taky vědět to o dětech, jejich partnerech a i vnoučatech ,tak neřeší nic jiného než program dne každého z nás. Moje dospělé dítě mi něco říká, něco ne- nechávám to na ni, ale má toho dost takže v období kdy na mě vychrlila své plány-typu v pondělí jedu do školy a a pak večer do práce A do města K , v úterý mám noční šichtu v práci B a ve středu taky, ve čtvrtek chci jet za kamarádkou, v pátek se musím učit, v sobotu a neděli jsem zase v práci, v pondělí máme akci se školou, v úterý jdu ráno k doktorce a večer do práce A do města H (práce na dohodu v různých městech) ..... a takto mi řekla třeba na 3 týdny dopředu, tak jsem stejně polovinu zapomněla a pak brblala na co mi to říká když si to nepamatuju . zrušili jsme i to že hlásila že v pořádku dojela, když řídila někam dál, protože se často vracívala v noci, nebo nad ránem a když mě vzbudila zprávou tak jsem pak nemohla zpátky usnout.
Nesnášela jsem když mě doma omezovali a že do určitého věku to bylo dost hodně omezení, tak hned jak to šlo jsem chtěla být samostatná, moje děti měly větší volnost a mám pocit že díky tomu nemají takovou touhu rebelovat proti nařízením jako jsem měla já. Ale dokud bydlí doma ,chci vědět kdy kdo bude doma, kvůli provozním věcem , u nedospělých dětí musí hlásit kam mají v plánu jít a když se zpozdí tak se ozvat, ale dospělé samo žijící dítě už nekontroluju