Rose, opustit monogamii může. To nepochybně. Může žít sám nebo s někým jiným (ačkoli partnera miluje) a svoje děti vídat ob týden. Třeba.

Rovnocenné partnerství ve více lidech než dvou dle mého možné je, případně tedy je v týmu nějaká hierarchie, ale vzniklá přirozeně, a členové ji dobrovolně přijímají, akceptují.

Dle mého to nikdy nebude nikde většinový model, ani vícečetnější než pár procent, z důvodů zde již vypsaných - spousta lidí nevyjde ani s jedním dalším (no, mnozí ani se sebou samým), natož s více lidmi, a ti, co to zvládnou, se musí nějak šikovně potkat - a opět, kolikrát se nepotkají šťastně ani dva, natož kupříkladu čtyři. Jednoduše ta pravděpodobnost nalezení se a posléze pohodového vztahu je menší s větším počtem lidí v tom partnerství (klesá kvadraticky, Půlka či někdo jiný mě možná opraví, jen na první pohled...).
K tomu přistupuje ta výlučnost - zákony ani sousedé s takovým uspořádáním nepočítají, tým je pod stálým tlakem, nedůvěrou, je za exoty. Pokud to nejsou exoti z přesvědčení, je jim to nepříjemné, na životní pohodě to nepřidá.

Dál je tu ta otázka "dělit se", kterou jsi zmínila. Jo, řada lidí se "nechce dělit". (I sourozenci na sebe často jako děti žárlí stran rodičovské přízně, dokud se nenaučí "se dělit", případně se pak znovu jako dospělí rozhádají kvůli majetku.)
Ale jsou lidi, kteří nemusí mít partnera výlučně "pro sebe", považují vztah za plnohodnotný a naplňující i v případě, že nejde o situaci 1:1. Stejně do nich ale okolí vandruje, že to není "normální", a nemilují dost, nebo ti ostatní nemilují dost. To také není lehké unést. Ve skutečnosti se celé dětství a dospívání "socializujeme", což mj. znamená adaptaci na očekávání okolí, takže když je člověk mimo očekávání, má z toho blbý pocit, i když jeho vlastní pocity ho vedou do té "jinakosti".

No jsem se rozkecala, ale původně mě zaujala pouze ta poznámka o svobodné volbě. Přišlo mi, Rose, že ti "u nás" přijde svobodnější, než u těch indiánů nebo kde, a to mi tak nepřipadá.