Na dětech je blbý to, že člověk neví, jak to dopadne. A přijdou období, kdy se rodič bojí, že to dopadne špatně. No někdy jo, ale většinou to dopadne dobře a z dětí vyrostou dobří a kvalitní lidé. Jako třeba ze mě.
Na gymplu jsem taky dělala reparát (z chemie), matika těsně za čtyři. Zajímali mě kluci a móda. Seděla jsem v lavici s nejlepší kamarádkou. Věčně jsme krafali o klukách. Připadalo nám to jako nejdůležitější věc na světě. Učitelé a rodiče jen prudili a otravovali. Mně i kamarádce naši našli doučování (kvalitní), já udělala, ona propadla a pak odešla na učňák. Já prolejzala dál, chodila za školu, na diskotéky a tak. Doma nic moc nedělala. Naši mě asi chvílema nenáviděli a já je taky. Ale chodila jsem na brigádu, něco vydělávala, naši si to občas "půjčili"... Jinak mě živili, starali se o mě, chápali mě. Učení mě ale ukrutně nebavilo, jen jsem to vždycky nějak zvládla, abych nebyla za úplnýho loosera.
Po matuře a nepřijetí na VŠ jsem se shodou okolností dostala do oboru, který mě začal bavit, dodělala si další maturitu, v průběhu další vzdělání. To už jsem excelovala, všude úspěch, ocenění, jedničky, červený diplomy... (Jak jinak, že
)
Moje příbuzná neudělala maturitu, dělala jí na několikrát a pak jí přijali rovnou na dvě VŠ a dělá dvě VŠ najednou.
A tak bych mohla pokračovat. Jo, když se děti zrovna nevedou podle našich představ, to je oboustranné nenávisti.... Však to známe od spousty v dospělosti úspěšných lidí.
Takže nabídnout pomoc, vlídně promluvit, nastínit možnosti a pak šup do dospělosti se všemi důsledky. A hlavně se nezbláznit, myslet i na sebe.
Všechno nakonec dobře dopadne. A když ne, tak ještě není konec. Řekl J.Lennon a já.