Tak volat denně osamělému seniorovi se dá pochopit.
Ale celoživotní napojení na rodiče, sdílení všeho možného i nemožného já osobně nechápu. Mám to prostě jinak, nijak neodsuzuji ty, kteří to mají taky jinak, ale přijde mi to popravdě nedospělé.
S mámou se o tom občas bavíme (když jí jednou týdně zavolám
), jak je hrozný to neustálý konzultování s maminkou ještě ve třiceti, čtyřiceti, padesáti....
Mámě je 76, je v pohodě. Ale až jednou nebude a už tu nebude, nezhroutí se mi svět a nedospěju teprve. Protože dospělá jsem dávno.
Ale vy , co to máte jinak, to klidně mějte jinak. To je vaše věc, váš život. A ani jeden přístup není lepší či horší.
Já třeba ani moc neuznávám hřbitovy. Mužovi rodiče máme na zahradě. Na zemřelé si často vzpomeneme, občas nám chybí. Ale abych lítala na hřbitovy slavit narozeniny, to fakt ne. Pro mě to smrtí těch lidí končí, byli součástí mého života a už nejsou.