Mně přijdou dnešní děti ve spoustě věcí "lepší" než jsme byli my a to právě možná v souvislosti s tím "slabším vedením", resp. s tím, že se po nich méně šlape a více jim věří. Třeba když vidím děti a studenty při různých dnech otevřených dveří atd., jak se dovedou chovat k cizím dospělým lidem, sebevědomě mluví ... Mně se to už dlouho moc líbí hlavně v porovnání s mým dětstvím - nic takového vůbec nepřipadalo v úvahu (taky bychom mohli leda říkat něco "nevhodného", že).
Na druhou stranu taky jsem už viděla rodiče, kteří jsou schopni na hřišti chodit půl hodiny za svým 2-3 letým dítětem a přemlouvat ho, jestli by se už mohlo jít domů, případně rodiče, vedoucí na křižovatce s dítětem dlouhou diskusi o tom, kudy by se mělo jít dál, má o tom rozhodnout dítě, které je evidentně zmatené ...
Myslím, že jako všechno, je i "míra vedení" dětí potřebna v míře "přiměřeně, přiměřeně" - a to i přiměřeně konrétnímu dítěti a konkrétní situaci. Nikoliv totální diktatura, ale ani bezbřehá volnost a pasování dítěte v podstatě na hlavu rodiny, která "se sama rozhoduje", tj. rozhoduje často o celé rodině ...
A pokud má jít o "slušné chování" na veřejných místech typu restaurace, kina, dopravní prostředky a spol. nebo i na návštěvě, tam patřím k těm, co se jim fakt nelíbí, pokud rodiče nechají děti volně činit v podstatě cokoliv, jenom aby se jim nemuseli věnovat a sami měli klid bez ohledu na ostatní. Takže děti jsem se vždy snažila zklidnit a zabavit a pro ně "nudné" situace neprodlužovat. Tj. třeba v restauraci jsme se naobědvali, při čekání si děti kreslili nebo jsme s nimi prohlíželi knížku, hráli něco tichého nebo mohly být v dětském koutku, pokud restaurace měla. Po jídle jsme co nejrychleji už odcházeli, žádné posedávání a popíjení kávičky a "ještě jedno". V žádném případě jsem nenechala děti běhat mezi stoly nebo po tramvaji apod., to nepřipadalo v úvahu.