Podle černoty nálady. Takže třeba Depecháky. Někdy mi pomáhá i agresivnější hudba, pětkrát po sobě Blackout od Linkin Park mě spolehlivě z každé depky vytáhne. Zavířím si po obýváku, zařvu si "...Blackout....!!!!!" a můžu zase žít. Nebo si pustím moudra Jardy Svobody s Trabandem. Nebo něco židovského - Gotthard, Trombenik a trylky klarinetů.
Nebo Pink - to je silná žena.
No anebo něco smutného, popláču si, polituju se, a dobrý.

A je fakt, že čím jsem starší, tím víc mě zoptimističťuje hudba mého mládí. Takže všechno co hrálo 1980 - 1990. Hned jsem zpátky. Na chvíli.