Já mám ráda komunikaci na rovinu, ne vyhnívání s nadějí, že SE zapomene, co SE řeklo. Takže já bych mamince napsala dopis, kde bych jí shrnula, co jsem se od ní dozvěděla, aby si nemyslela, že SE zapomnělo.

A po pravdě bych jí napsala, že se mě to dotklo, že chápu, že to bylo kvůli jejím obavám, ale i tak to nepovažuju za věci, co by si lidi měli říkat, obzvlášť před dětmi. A že nad tím nedokážu mávnout rukou a že bych byla ráda, pokud je to pro ni reálné, aby se k tomu, co řekla, nějak postavila.

A pak by se vidělo, no.
Zas - my ji neznáme, ty ji znáš. Moje matka namluví spoustu blbostí, už se tím dvakrát netrápím. Zas teda se s ní tím pádem ani dvakrát nevídám, to je taky pravda.