Magrato, jak bych na to šla já:

sedli bysme si k něčemu dobrýmu, čaj a čokoláda nebo oplatky úplně stačí

milé děti, je toho na nás na všechny moc, a já už to nedávám. Co musíme dělat, co nemusíme, co fakt nechceme, co bysme mohli řešit s někým jiným...
každý by k tomu něco řekl, rozebraly by se funkce a práce, já bych jim poděkovala, ocenila snahu pomoct, i když jsou ještě malí, slíbila pomoc, kdyby potřebovali poradit

ze začátku připomínat, klidně mít seznam na zdi

a úplně stejně by se to dalo udělat za účasti dospělých členů Verencovy rodiny, a klidně i tvých dětí, ono by to těm dospělým mohlo být blbý před dětmi, před tebou ne, na to jsou moc tupí, podle popisu

a nebo jen s dětmi a pak té rodině oznámit, že A a B a C už prostě nezvládneš, děti vzhledem k věku taky ne, takže se o to podělte

ale musí to být něco, co je znatelný, když se to neudělá a ty bys musela vydržet to neudělat

Manžel by mohl mít budík nebo upomínku v mobilu a když zazvoní, tak by jenom přečetl dětem, co měly udělat a zkontroloval nebo možná připomněl, jestli to udělaly, aby se aspoň trochu zapojil, pokud je toho schopný
mohl by dětem poradit občas, pochválit, cokoliv, pokud to umí (teda pokud to někdy uměl)

a ty si jedno odpoledne v týdnu rezervuj pravidelně pro sebe, masáž, procházka, kamarádka, film, knížka, cokoliv ti udělá radost a u čeho nabereš sílu
a jeden den o víkendu na dospání, nedělat do noci a nemuset ráno vstávat

nečtu moc pozorně, co přivedlo dceru do nemocnice? mohla by mít po návratu koťátko? zdravý, krásný?