Přidat odpověď
Pokud mluví o sebevraždě, nikdy se neptej proč to chce udělat. To ti neřekne. Jako máma nemáš šanci ji to vymluvit. Jestli ji chceš rozpovídat, radši se zeptej, jak to chce udělat. Minimálně budete všichni vědět, jak moc daleko už ve svých temných plánech postoupila.
Takovéto myšlenky už jsou na hospitalizaci. Nepodceňujte to. Ano, bude na tebe nejspíš i naštvaná. Dcera mě za to ze začátku nenáviděla, že jsem dala svolení k hospitalizaci. Jenže ona by tam stejně musela, jak byla mimo nebezpečí, tak ji z JIP převezli rovnou na psychiatrii. Ze začátku byla plná nenávisti, pak smutku a chtěla domů, slibovala hory doly, vyčítala, plakala mi do telefonu. Bylo to těžké tomu nepodlehnout. Zvlášť, když jsem věděla, že to opravdu není žádný med. Stará ošklivá budova, nechutná nemocniční strava a co nejhorší tak opravdu hodně divní spolupacienti. Personál bylo jediné světýlko, ale taky ne všichni. Po pár týdnech mi ale sama řekla, že se omlouvá, že mi to řekla, a že chápe, proč skončila nakonec tam a že to je dobře, že jsem ji tam nechala.
Život jsme ji zachránili, ovšem sociální uzkosti se ted se začátkem školy bohužel prohloubily. Paradoxně jako by jí bylo lip, když je v nějaké uzavřené komunitě vrstevníků. Navíc jí začíná chybět mladší sestra, která teď nastoupila na internát.
Předchozí