Zzeno, ja nevim, jestli vedomost je umet neco pojmenovat. Myslim tedy, ze neni, ze to jeste nevim o te veci vubec nic, jen mi to umoznuje o tom komunikovat. Kouzlo se tim asi neztraci.
Jeden muj oblibenec (reditel institutu complexnich systemu) rekl, ze Galileo zabil vesmir, ale ze vesmir zas oziva ve svete komplexnich systemu a deterministickeho chaosu. Mne prijde, ze to usmrceni byl konec naratitvity, kdy planety byly bohy, bojovali, milovali, spradali intriky, proste zili. A v pribehu, kdyz se neco nepovede, neda se to zit znova od zacatku, jako by se nic nestalo, to nelze, ale chybu lze odcinit, vinu smyt, lasku probudit, jen se to neda za stejnych podminek zopakovat. Veda, ktera v dobe Galilea vznikala, byla ale na opakovani za stejnych podminek zalozena. Pokus se dela zas a znova a az kdyz to vychazi stejne, tak to musi byt schopen udelat i nekdo jiny nekde jinde. A musi to probehnout stejne. A to je z narativniho casu, tedy casu skutecnych nevratnych promen, vytrzene. Co se tim poznavalo, bylo opakovatelne, reversibilni, predikovatelne, ale nebylo to zive, bylo to mechanicke. Proto to umoznilo prumyslovou revoluci.

Myslim, ze drsny a smutny priklad je prvni a jediny pokus zakladatele moderni vedecke metody Francise Bacona. Nasledkem toho experimentu pry zemrel, byla nak moc zima a prochladl nebo tak neco. Muj takovy blby pocit je, ze se to skutecne povedlo, vcetne te smrti. To je totiz ukazka limitu te motody: neco je nevratne, neco se proste opakovat neda. Lidsky zivot treba.

Muj dojem je, nemam to vubec nicim podlozene a nejsem na to zadny odpbornik ani nic, jen takovy dojem proste, ze zpusob mysleni rane vedy, reprodukovatelnosti, mechaniky, se prenesl na to, jak vnimame nejen ty vyrobene veci, ale lidi, prirodu, spolecnost. Je to opakovatelne, nejedinecne, je to reprodukovatelne, muzu to zahodit a opatrit si presne to same. Nema to zadny pribeh, minulost ani nepredvidatelnou budoucnost. At uz jsou to veci nebo clovek v korporatu nebo stromy nebo zivocichove. V dusledku i planeta.