Moniko, právě se hlasitě chechtám u ranního kafe při představě, že venčím fíkus Mně stačí vláčet na vodítku naše dva vořechy.

No, ale když jsem byla malá, moje panenky byly živé a jak jsem jinak nebyla lakomé dítě, nikdy, nikdy bych nemohla někomu věnovat svou panenku, zvlášť žádnou z těch větších, vnímala bych to, jako dát někomu své dítě. Měly nejen svá jména, ale i povahy a životní příběhy Dodnes si pamatuji,jak se jmenovaly, ale v kočárku je teda už nevozím, vlastně ani tenkrát moc ne, víc se vše odehrávalo v mé fantazii