"když ty si v té roli mučedníka doslova chrochtáš"
no otázka je, jako moc je to postoj vážného a jak moc je to něco, co v tom vidí někdo jiný... když se dostaneš do situace, kde se nakupí víc věcí, mívá okolí tendence se na tebe dívat jako na úkaz, skoro jako by tě podezírali, že si vymýšlíš nebo jsi divný... a pak máš potřebu se nějak obhájit, vysvětlit, co tě všechno potkalo a dovedlo až sem, do tohohle bodu... třeba lidé s velkou nadváhou nebo ještě víc s velmi kolísavou váhou - když na ni dojde řeč, mají potřebu vysvětlit, jak se jim to stalo, jak si rozhodili metabolismus, jak vlastně dřív hodně sportovali a pak úraz kolene, bylo po sportu, a deprese a zajídání a už to jede... - ne, nehrajou si na mučedníka, jen mají potřebu to vysvětlit... a já osobně mám dojem, že tohle hodně platí u vážného, on hodněkrát musel přemýšlet, jak se to sakra stalo, že se dostal až sem, že to nechal "zajít tak daleko" a čím víc o tom přemýšlíš, tím víc vidíš další a další nitky, které k tomu vedly... no a když se to pak nakousne a někdo zvnějšku tě začne koučovat, co bys jako měla a jak to, že sto nechala dojít tak daleko a kdesi cosi, tak prostě vysypeš všechno o čem jsi sama přemýšlela, poskládáš celou tu mozaiku věcí a událostí - není to stěžování, spíš uvedení do situace...