Musí to tam byt moc pěkný.. reportáž z Lidovek

* Čórky, fet a štěnice. Strávili jsme noc v ghettu Mojžíř, první české no-go zóně



Chodníky jsou rozebrané, dlažební betonové kostky vytrhané, tráva udupaná na prach. Okolo kontejnerů na odpad jsou kupy bordelu. Osmdesát procent místních je roky bez práce, sedmdesát procent mladých je drogově závislých. „A kradou tu i desetileté děti,“ doplňuje jeden z policistů, kteří zde hlídkují. Vítejte v ghettu Mojžíř, „první no-go zóně“ v Česku.
Bouchly dveře u orezlého starého bavoráku a z dálky se ke mně blíží houpavou chůzí malý, podsaditý a proplešatělý Rom. Řetězy na krku s Pannou Marií, zlaté hodinky, tepláky z posilovny a na nohou mu svítí bílé adidasky, které soudím má poprvé na sobě. Přistoupí na dvacet centimetrů. „Co tu chceš? Hledáš někoho?“ procedí přes zuby. „Si zesranej?“ vyhrkne. „Vypadám zesranej? Vyfoukni, kámo,“ vpálím mu to zpátky. Důrazně. Necouvnu. Potáhnu z cigarety. Rom mávne na poskoka, který sedí v autě a poslouchá nahlas nějakou jejich kapelu. „Seš fízl, kurva?“ zvyšuje nepříjemně hlas. Na tuhle otázku jsem díky své postavě a holé hlavě zvyklý.

František bouchá na počmárané dveře prvního bytu v prvním patře jednoho z paneláků. Za nimi to vypadá na velkou párty. Hudba naplno, smích, štěkot psů. Červeňákovi, možná Kovácsovi, možná Sivákovi. Další příjmení jsou přeškrtnutá. Jmen napsaných černým fixem na dveřích je spousta. Protože ve dva plus jedna tu bydlí tři rodiny. Okolo patnácti lidí. Každý den jiný počet. „Je to tu otřes. V bytech jsou štěnice, švábi. Minulý týden jsme vyhodili gauč a křesla,“ vypráví zhruba padesátiletá Romka. Stejně jako František Horváth i ona bydlí na sídlišti desítky let. Vyrostly tu čtyři její děti, další dvě jí sebrala sociálka. „Co z nich může být, když vyrůstají na sídlišti? Všechny fetujou, jen nejstarší holka odešla na učení pryč a nechytla se party,“ vypráví žena.

Drogy jsou tu ohromný problém. Větší, než si umíte představit. Ve věku od 17 do 35 let je tu 70 procent obyvatel drogově závislých. Dlouhodobě. Příležitostně tu zkusil fet snad každý. K tomu 80 procent místních je roky bez práce. „Kradou, dělají elpasa (loupežná přepadení, od zkratky LP – pozn. aut.), holky občas najdou blba a toho podělají o nějaký peníze. Tady vedle zase bydlí blb, kterej jen kvůli chlastu nakrmil týpka nožem, bešelil (byl zavřený, pozn. aut.) osm let,“ popisuje Horváth.

Po schodech, kde se musel někdo soudě podle zápachu před chvílí pozvracet, se potácí pětadvacetiletý mladík Dušan. Evidentně se tím pervitinem, který bere prý od třinácti let, přestřelil. „Doma má dvě malý čhavóre,“ zakroutí hlavou Horváth, kterého týpek zvládne bleskurychle osomrovat o cigaretu a Horváth zase mě.
Došlo mi balenyko, dej mi cígo. A jemu taky,“ houkne na mě. Myslí tím, že svoje balená cigára už dokouřil. Utrhne cigaretě filtr, který zahodí na zem a do kouta pod schodištěm kopne zmačkanou prázdnou krabičku po svých ubalených cigaretách. Bez rozmýšlení.

Ven mezitím přijel zase nějaký místní tuner, řev motoru se rozléhá tichem sídliště.

Starý orezlý Volkswagen s modrými žárovkami ve světlech místo obrysových, zadní lampy zastříkané černým sprejem. Výfuk s tlumičem je upadlý, přidrátovaný provizorně ke kastli. Proto ten řev.

Kluk prohodí pár slov s Horváthem, spálí cigaretu, naskočí zpět do auta, kde má sedačky položené tak, že ven kouká zadními bočními okénky, a pod plným plynem odjíždí. Aby kola zapískala, jak se protočí.

No, plynu mohl dát klidně míň. Gumy měl tak hladké, že by pískaly samy. Horváth mi zatím naznačuje: „Kdybys potřeboval autorádio, elektroniku, mobil...“ Kývu, že chápu. Tenhle kluk by to vše uměl sehnat. Že se tu dá koupit kradené cokoliv, ví každý.

„Spousta zdejších lidí seděla za nejrůznější krádeže. Málokdo tu nemá zkušenost s námi, policajty. Kradou i desetileté děti,“ popisuje jeden z policistů, kteří zrovna sídlištěm projíždějí.

Procházíme mezi nejhoršími domy okolo dětského hřiště. Místy, kde bývá přes den nejvíce lidí. Chodníky jsou rozebrané, dlažební betonové kostky vytrhané, tráva udupaná na prach. Okolo kontejnerů na odpad jsou kupy bordelu. A věci, které sem vážně nepatří – nábytek, stará elektronika i pračky. „Na celé Neštěmice mi stačila jedna fůra, dvanáct tun. Ale na sídliště když jsem nepřijel s prázdným autem, tak jsem to nikdy najednou nepobral,“ popisuje Karel Z., bývalý popelář svozové firmy.
Před lety jsme se smáli nad fotkami nepořádku vyházeného z oken sídliště Luník IX ve východoslovenských Košicích, bleskne mi hlavou. „Kdyby to vozili častějc, tak je tu klid. Kam to ty lidi maj dávat? Popelnice jsou k tomu, tak ať si to odvezou,“ rozčiluje se Horváth.

“Víc a víc fetek“

Po sídlišti se poflakuje pár mladých. Pendlují mezi městem a Mojžířem. Vždycky pro ně přijede někdo z kamarádů, takhle se otočili už potřetí. „Taxíky sem už nechtějí jezdit od té doby, co je tu víc a víc fetek. Slovenský cikáni to všem zkurvili,“ říká jeden z nich.

Pravda je taková: šoféři autobusů a trolejbusů, kteří sem jezdili, se bojí. Romové a nepřizpůsobiví na ně často nadávají, pár z nich už řidiče i profackovalo, plivou na ně, kouří v autobusech nebo se houpou na tyčích. Taxíky raději odmítnou lidi do Mojžíře odvézt nebo zastaví na páteřní Hlavní ulici.

„Nenechám si rozmlátit auto. To mi za tu stovku, co mi zaplatí, nestojí. Problém je, že jsou zfetovaný, a nevíte ani, co vám udělaj,“ popisuje řidič jednoho z taxíků.

Zřejmě to není přehnaná obava – Pizzerie Zebra kvůli tomu, že místní zaútočili na její řidičku a kopali jí do auta, do Mojžíře už pár týdnů jídlo nevozí.
Není to tak, že byste se tu báli v noci projít, aby vás někdo nepřepadl nebo nezabil. Ale spíš mladí tu okradou nebo zmlátí své vrstevníky a troufnou si i na důchodce.

Odmalička v tom vyrůstají: spousta má někoho z příbuzných ve vězení, děti znají příběh někoho, kdo skončil v pasťáku nebo polepšovně, rodiče byli u soudu. Všem to přijde jako standard. Divné naopak, že některé děti chodí pravidelně do školy, a dokonce nepropadají.

“Agresivita je tu spíše nárazová, ale i tak kdo může, tak se prostě Mojžíři vyhne obloukem. Holt jsme to tu tolerovali furt víc a víc a tohle je výsledek,“ popisuje paní Anna, která bydlí v domcích nedaleko od sídliště. Už čtyřicet sedm let.

Pamatuje si tak, když tu sídliště v osmdesátých letech stavěli a když se sem v roce 1986 začali stěhovat první Romové. Ti, kteří o pár let dříve přišli ze Slovenska, kde komunisté bourali jejich chudinské vesnice zejména v okolí Košic. Proto má spousta z obyvatel dodnes příbuzné na Slovensku.

Odjakživa problémy

Na sídliště do Mojžíře nastěhovali i lidi z domů, které komunisté bourali v Ústí nad Labem. „Kvůli stavbě kotlů teplárny v Trmicích, dálnici a výstavbě bytů na Fučíkově třídě,“ popisuje místní kronika.

Už po nastěhování prvních lidí vznikaly problémy mezi místními původními obyvateli a příchozími Romy. „Mnohým vadilo, že v pracovní době byli odpoledne na zastávkách autobusu občané v nejlepších letech, dost hluční, ba někdy až výstředně oblečení. Nebyli to nemocní, invalidé nebo směnaři,“ popisuje kronika a zmiňuje, že třeba v červnu 1989 místní národní výbor a tehdejší Veřejná bezpečnost řeší problémy v soužití.
Odjakživa tu byly akorát problémy. Všichni to furt jen přehlíželi, aby to nebyl rasismus. Pak přišli spekulanti, skoupili byty a nastěhovali sem svoloč z celého okolí. Jsou to nejproblémovější lidé, které by nikdo jiný do bytů nevzal. Může za to stát,“ nadává jeden z obyvatel Neštěmic, pod které Mojžíř spadá.

V podstatě říká to samé co zdejší starostka Yveta Tomková z uskupení Vaše Ústí. Ta popisuje, že ze zhruba šesti set bytů v mojžířských panelácích jich jen dvanáct patří radnici. Většinou jsou dlouhodobě neobsazené, protože se sem – do lokality sedm kilometrů od centra Ústí – nikdo stěhovat nechce. Kvůli štěnicím, švábům, plošticím, nepořádku a soustavnému křiku desítek dětí.

Když mají chlapi ze zdejších technických služeb sekat trávu na mojžířském sídlišti, jdou podle starostky jedině se strážníky.

V autobusech jezdí strážníci a asistenti přepravy, aby dohlíželi na pořádek. „Ať si to jde kdokoliv zkusit. Poplivou vás, nadávají vám do ču.áků, ku.ev, zm.dů, ničí vybavení a nejednoho kolegu už i profackovali,“ říká řidič linky 57.

Na problémovém sídlišti bydlí přes dva tisíce lidí. V bytě jich žije třeba i patnáct. Často říkají, že tu jsou jen na návštěvě.

Byty patří většinou spekulantům. Jedním z nich je i pan Jaroslav z Prahy, majitel desítky bytů v ulici Jindřicha Plachty. Na rozdíl od jiných přiznává, že je koupil, aby rychle vydělal. Stát totiž sociálně slabým nájemné doplácí. I předražené. „Za čtyři sta tisíc se dal koupit menší byt. Tři plus jedna je ještě dnes za sedm set tisíc. Platí holé nájemné pětadvacet tisíc měsíčně. Do dvou let se mi byty zaplatí,“ mne si ruce.

„Umožnil to stát? Tak co je na tom nelegálního. Ty lidi nikdo jiný neubytuje. Nemají žádné návyky, všechno zničí,“ doplňuje.
O ulici dál od sídliště je hospůdka Ofsajd, kterou už roky provozuje Dana Härtelová. A osmnáct let bydlí na sídlišti. „V hospodě si je dokážeme srovnat a ukočírovat. Chodí sem jen slušní a těm, kteří dělají bordel, prostě nenalejeme. Na sídlišti je to ale peklo, žijeme v barácích plných švábů a štěnic. Čtrnáctiletou dceru ani nepouštím ven, protože ji napadají nebo mlátí. Když chce za kamarádkami, vozím ji,“ popisuje.

„Úplavice z Předlic“

Kus od sídliště je mateřská škola Pastelka, kterou vede už od roku 2005 ředitelka Gabriela Šťastná. Žena, která si dokáže ve školce a s rodiči zjednat pořádek. „Půlka lidí ze sídliště přihlásí děti řádně, vodí je do školky pravidelně, čistě oblečené a není problém. Pak je tu ale půlka, která děti dá až na poslední povinný rok, s nimi je to složitější. Nejsou zvyklí mít závazky, něco dodržovat, něco zaplatit,“ popisuje ředitelka.

A vzpomíná, jak se jim loni v září ve školce ztrácelo oblečení. Nainstalovali kamery a zjistili, že ho krade jeden z mladých narkomanů a prodává pak po sídlišti. „Základní problém je, že stát umožnil přemrštěné doplácení nájemného a sestěhovávají se sem tak problematičtí lidé. A že už třetí generace žije v tom, že je normální nechodit do práce, a když chtějí děti jídlo, je normální si je dojít ukrást do obchodu. Slyšíme to i od dětí. Říkáme tomu čistolži,“ popisuje Šťastná.

Problémem je i hygiena. Když se místní před dvěma lety vysmívali Předlicím, dalšímu ghettu v Ústí, že tam děti mají úplavici, trvalo jen pár měsíců a byla i v Mojžíři. „Joj, to bylo pekelné. Přitáhli to od kamarádů z Předlic,“ začne křičet Romka na celé okolí. Předlické tu nesnášejí a považují za „špínu“. Protože žijí v ještě zdevastovanějších domech. „Kaj tuke e mindž te kirňol!“ vykřikne Romka sprostou kletbu, v překladu „aby ti p.ča shnila“.
Náměstek ústeckého primátora Tomáš Vlach je přesvědčen, že největším problémem v Mojžíři je právě podobné vulgární chování. Ústí přitom bylo jedním z měst, která se podílela v roce 2019 na vytvoření „patnáctky opatření pro ukončení byznysu s chudobou“. „Pomůže jedině zásadní změna systému sociálního zabezpečení, ke které se zatím vláda bohužel neodhodlala. Žádné z patnácti opatření ministerstvo práce zatím nerealizovalo,“ řekl Vlach. Ministerstvo práce a sociálních věcí na dotazy MF DNES k situaci v ghettu neodpovědělo.

Podle zmíněné „patnáctky“ mělo začít platit, že dávky budou dostávat jen ti, kdo posílají děti pravidelně do školy, a že pronajímat více bytů půjde jen přes živnostenské oprávnění. Vzniknout měly cenové mapy, kolik je kde obvyklé nájemné, i pravidla, jak má vypadat standardní byt a že třeba bydlení bez vody či elektřiny není v pořádku. Snahou bylo také „zajistit, aby všichni práceschopní skutečně pracovali, a zajistit vymahatelnost práva s ohledem na rušení nočního klidu a sousedského soužití“.