To, že zpívat neumím, to vím. Mám hudební sluch. Slyším se, jak mečím a jak je to falešné. Taky vím, že něco se dá natrénovat - v dobách táboráků, vod a vandrů, jsem zpívala docela slušně, i jsme měly s kamarádkou (která zpívá fantasticky) nacvičenou Podzimní zprávu - ale - nemám rozsah, neuzpívám to atd....
Dětem jsem nezpívala, v původní rodině jsme nezpívali.
Zpívám si v autě.
Zpívám si v lese - začalo to, když jsem jezdila na koni - sami (já a kůň) jsme jezdili do rezervace (veřejnosti nepřístupné, tj. liduprosté), kde se kromě srnek a divokých krocanů prohánějí pumy - zpívala jsem ze dvou důvodů - jednak abych vyplašila pumy (ano, můj zpěv plaší i pumy
), a za druhé jako dechové cvičení na uklidnění koně - kůň vnímá, jestli se člověk bojí - a pozná to třeba i z toho, jak ten člověk dýchá - vyděšený člověk nadupaný adrenalinem, dýchá povrchně a zrychleně - zpěv nutí člověka dýchat zhluboka a šetři dechem.
Koně jsou stádní zvířata, pro koně to, že sám (bez dalších koní) vstoupí do tmavého lesa (koně navíc velmi pomalu přizpůsobují zrak změně světla, pro koně je lesní cesta zarostlá stromy opravdu vstupem do oslepující tmy), je skutečně bobřík odvahy...
Teď už koně nemám
, ale pořád se pohybuju v lesích plných divé zvěře, a raději bych je nezaskočila (v mém oblíbeném lese žije los, potkala jsem ho několikrát a pokaždé jsem si málem kákla - na to, že je velký jak kráva - teda spíš větší než kráva, v kouhoutku bude mít tak jako já - se pohybuje neslyšně - takový černý duch šinoucí se lesem)