Len, nevím, jestli to má syn úplně jinak. Mu to teď všechno nedává smysl, život jako takový, proč se snažit, proč učit, vhledem k tomu, co se děje. Jak jsem psala, v září před adapťákem, na který nejel - měli jsme vypjatou chvilku, když jsme ho "nutili" ať si jde promluvit s ředitelem - dospělo to k tomu, že jsme se objímali a já brečela, že nechci, aby umřel a on brečel a říkal, že ať se nebojím, že to neudělá, i když by chtěl. Takže na jednu stranu asi zatím vím, že se zabít nechce, i když ty myšlenky tam jsou, že by pak nemusel nic řešit.