Rigel, já mám celý život také úzkosti, ale kupodivu ve škole jsem se většinou cítila dobře. Učení mi šlo a měla jsem tam vždy nějaké kamarádky, o ostatní děti, zvláště kluky, jsem se nezajímala a vyhýbala se jim. Horší to pro mě bylo v práci, kde jsem měla pocit, že mi to až tak moc nejde, a musela jsem se pracovně stýkat s lidmi, kterým bych se ve škole obloukem vyhla. A žádné kamarádky jsem si tam za celých 39 let nenašla (vlastně jednu jo, abych nelhala). Nakonec se ty moje úzkosti z práce tak znásobily, že jsem měla co dělat, abych se totálně nezhroutila a neskončila v PL. Naštěstí přišel důchod a s tím moje vysvobození. Úzkostmi trpím dál, to se už nikdy nezmění, ale tím, že nemusím chodit do práce, se to o hodně zlepšilo.