zasjaj, já se vždycky smála sama sobě, jak jsem byla "hloupé děcko", pamatovala jsem si, jak jsem si u babičky o prázdninách hrávala za barákem na hřišti a závistivě pozorovala kolemjdoucí ženy a hrozně se těšila, až budu jako ony, budu nosit lodičky, silonky a baloňák nebo letní šaty do půlky lýtek a v ruce síťovku a budu chodit z práce a ze schůze, a budu pospíchat do panoramy (obchod s potravinami) a pak doma dělat k večeři housky se šunkou (kupodivu v tom nijak nefiguroval žádný manžel, natož děti )... byla to kompletní vize, která mi neustále naskakovala v souvislosti s "dospělá"... a hrozně důležité bylo to chození na schůze
no a teprve nedávno mi docvaklo, že to vlastně byla především touha někam patřit, mít své pevné místo, být někým, s kým se počítá a na koho někdo jiný spoléhá...
jo a jen tak mimochodem, ačkoliv jsem v tom věku byla přesvědčená, že patřím do lesů, ve všech těch vizích dospělosti jsem byla městský člověk, vědomě bych si nikdy nepřipustila, že chci žít ve městě, to bylo překvapivé zjištění až když jsem se po sš měla z města vrátit domů - no jako malé dítě už jsem to podvědomě asi tušila