Vím, že je to normální vývojová fáze, ale kdy u vás přišla a jak jste ji řešili?

Já sama jsem reálně odmítla jet s matkou na dovolenou asi až tak v 15-16 letech, bylo vyřešeno tak, že jsem mohla zůstat sama doma (v době bez mobilů, dneska nechápu, jak mohla být matka tak "statečná").

U velkého syna to přišlo taky až tak kolem 15 let, mám pocit, ale to bylo snazší, protože rodiče jsou rozvedení, takže když maminka letěla s přítelem (dlouholetým partnerem) (třeba) do Paříže, tak velký syn byl holt u nás a obráceně.

Malýmu je ale 12 a nejsme rozvedení, že... takže když se mu nechce k moři (protože je začátek školního roku a mají toho moc a jeho to ve škole baví - to říká on, reálně je ve všem napřed, teď máme po třídních schůzkách a není ze strany školy žádný problém), tak je problém, protože sám doma zůstat nemůže, že... (naštěstí jsem ho už celkem ukecala, ale samozřejmě mi připadá na jednu stranu absurdní, že dítě nechce k moři, ale co když bych ho neukecala nebo co když ho příště neukecám? - to jako nepojedeme nikam?

Známí mají kluka v prváku na střední, ten taky odmítl letět, že z nové školy na začátku školního roku neeee. Ale to už je ten věk 15-16, tam už si dovedu představit, že holt dítě zůstane samo doma, i když teda se to ve mě kroutí...

Jak jste to řešili, když dítě odmítlo jezdit a přitom bylo ještě dost malý na to, aby zůstalo doma? Babičky (ani jedna) to u nás nevyřeší. Ledaže bych dítě nakvartýrovala do rodiny nějakýho spolužáka...