Life lepím náhodně. Sledovala jsem diskusi, nemám osobní zkušenost, v 55 jsem babičkou čtyř vnoučat (4, 3 a dvakrát rok), ty starší hlídám v řádu dnů a beru je jako relax. Ale pořád mám možnost je "vrátit, když se pokazí". Ale ty vypadáš že fakt víš, do čeho jdeš a jediné, čím bych snad přispěla je zkušenost, že jedináčci starších rodičů jsou jiní, než všechny ostatní děti, chybí jim ten dětský svět, rodiče už většinou nemají kamarády s malými dětmi, minimálně do školkového věku vyrůstají převážně mezi a s dospělými. Pokud mají sourozence, nepoznáš, hádáš, jestli dítě vyzvedává rodič nebo prarodič - u jedináčků si troufám říct, že to odhadnu téměř s jistotou (mluvím o zkušenosti ze školky a volnočasových aktivit pro děti). A pak snad ještě, že nesouhlasím s názorem, že jedno dítě - žádné dítě a u dvou je problém. Tady moje zkušenost a praxe říká pravý opak, jedno dítě do vysokého věku vyžaduje stálou interakci dospělého, dvě a víc jsou rychle v podstatě samonosné, vystačí si. Jediné, čeho lituji u svých dětí, že když jsme si pořídili 10 a 6,5 roku po starších nejmladšího, nerozhoupali jsme se ještě ke čtvrtému a ten "parťák" mu většinu dětství očividně chyběl. Ale on byl natolik specifický, že být první, snad zůstane jedináčkem a když jsme se dostali z nejhoršího, byla by mezera mezi nimi už zase moc veliká. Přeji hodně štěstí! A přikláním se k názoru, že bych ráda znala pokračování.