Nám hodně pomohlo, že jsme se nikdy neposunuli o moc nad rovinu být s našimi dětmi přátelé.

Možná nám v tom pomohla už kdysi biblická škola pro dobrovolníky pracujícími s dětmi, kde jsme se naučili, že nejsme víc než děti, jen jsme zralejší a moudřejší. Ale máme stejnou hodnotu s nimi a jen dočasné právo jim radit.

Vyjádřením toho bylo třeba, že když mluvíš s dítětem, přiklekneš si, abys měl oči na úrovni jeho.

Jasně, pár jich od nás koupily, ale zase kolem toho bylo normální se jich běžně ptát před rodinnými rozhodnutími, co chtějí, co by rády, vyjednávat atd. Vždycky je chápat jako subjekt a ne jako objekt. Využívat čas s nimi v autě a jinde a povídat si s nimi. Úplně je neodstrčit, ani když jste mezi jinými dospělými. Prostě 18 let především pro ně.

Nalévat do nich hodnotu.

Kdysi jsem se rozhodl,že kdykoliv budu kupovat kytku někomu jinému, koupím kytku i manželce. A pa to doplnil o kvítek i pro dceru. Aby věděla, že ji mám rád. A hledala chlapa, co ji bude mít rád. (Sranda je, že ten, co si ji bude brát, ji rád má, ale kytky dávat neumí - dcera si občas stěžuje)