"Jak moc se to vyzrcadlí tím, že je ten jedinec např. uchvácený někým stejného pohlaví a od toho si definuje sebe?"

Nevím, já jsem to neměla tak, že bych třeba chtěla být Vinetou, nebo měla jiný mužský vzor.. Jen mám spíš takový mužský mozek, spíš logický než emocionální. Jsem vyloženě technický typ. Holčičí svět mi připadal vzdálený, upištěný, jak jsem psala, ani dnes ty čistě ženské kolektivy nedávám. Vůbec jsem si v něm jaké dítě nevěděla rady.

Bavilo mě třeba hrát fotbal, hokej, skákat na kole, být v partě kluků. Cítila jsem se jako kluk a chtěla jsem být kluk. Růst prsou jsem obrečela, byla jsem z toho zoufalá.

A přešlo to spíš někdy k těm 18 letům, v podstatě už to někdo zmiňuje v diskuzi, s prvním větším zamilováním.

A jen si říkám, díkybohu, že to tehdy nebylo tak snadné jako dnes. Nechtěla bych být chlap, ani náhodou ne.