Přemýšlím, co mají společného, o čem se baví sami dva. Kromě toho, že on vypráví, kde byl a jaké to bylo a ona vypráví, jaké to byla mezitím doma. Jestli vůbec mají čas na společné zážitky, koníčky...když je zrovna doma. Něco, co by je tmelilo bez ohledu na to, že zrovna spí jinde (a třebas s ženou horolezkyní ve stanu). Nic takového jsem v rozhovoru nezaznamenala.

On když někde zdolává nějaký cestovatelský mezník, tak asi nemá čas stýskat si v duchu po manželce, soustředí se na jiné věci, jiné podněty. Takže to ani není tak "musel jsem někam jet a ty jsi se mnou nemohla, fakt jsi mi tam chyběla!"...

Můj muž měl možnost odjet do Asie v době, kdy já měla doma rok a půl staré batole a byla v sedmém měsíci s druhým. Jel, nenapadlo mě mu to "zakázat", ve spojení jsme nebyli vůbec, ani nevěděl, že mě chtěli předčasně hospitalizovat, že se otvírám (posléze bylo vyvráceno), k čemu by bylo, kdybych mu to tam dala vědět, že. Jenže u něj to nebylo ve stylu "každý rok někam", byla to ojedinělá šance. A pak se zpožděním, když už byl doma, dorazil pohled s vyznáním, jak si váží toho, že mohl jet (on není žádný tlachálek, pusa by mu upadla, než by falešně zalichotil , takže to bylo fakt od srdce, mám ten pohled schovanej .

Prostě v rozhovoru mi chybí to jeho uznání její práce a jejího podílu na jeho kariéře. Když už se pro to tak rozhodli.