Já si tady čtu některý příspěvky a trochu se divím. Vypadá to, jako by konkrétní manželské a rodičovské páry žily ve vzduchoprázdnu. Jako by neexistovaly tlaky od příbuzných, učitelů, zdravotníků, nadřízených, od spolužáků dětí a kdesi cosi. Jako kdyby všecko, co je na papíře, bylo vlastně realita.

Lidi, kde žijete? Myslíte, že můj muž někdy slyšel ve školce od učitelek kecy o otcích, co tam děti dávají do pěti, i když mají doma menší dítě? Že jako mladý bezdětný absolvent poslouchal, že se pro něj ta práce, o kterou žádá, nehodí, protože se bude starat o děcka? Že se na něj pravidelně obracejí učitelky a učitelé, trenéři a vedoucí, když potřebují poladit nějaký detail kolem zájmové činnosti našich dětí, byť na něj samozřejmě mají kontakt? Že děti nosí domů ze školy instrukce "pro tatínky" aspoň z poloviny tak často jako "pro maminky"?

Naopak když jde s dítětem k doktorovi, mluví s ním polovina lékařů jako s debilem a vzkazuje mi po něm informace.

Rovnoprávnost přijde, až si ženský přestanou ten bič zvaný "dobrá matka" nosit v sobě. Jenomže ony si ho v sobě nosí právě pro to, že je na ně úplně jinej metr zvenku (matka kupuje mraženou pizzu k večeři - líná matka; otec kupuje mraženou pizzu k večeři - super večer s pohodovým tátou; špatně oblečené dítě - chyba matky, měla to otci nachystat, když už chudák musel vypravovat, atd.).