Kopřivo vnímám to jinak. Resp. já prostě nevěřím v model dvoukariérového manželství s malými dětmi, to většinově nefunguje. Nebo (podle mého názoru) může to fungovat v okamžiku, kdy jsou oba spokojeni s prací s pravidelnou pracovní dobou, nepříliš časově náročnou, bez vzniku nenadálých situací. S mužem odjakživa sdílíme radosti a strasti rodiny hodně v souladu, ale bylo období, kdy jsem si vyzkoušela v plné palbě "kariéru" a kdyby manžel necouvl a nepřebral třídní schůzky, doktory, kroužky, OČR prostě bych to nemohla dělat. Můžete si desetkrát naplánovat kontrolní den na deset dopoledne, prostě se stane, že se vyvrbí průšvih a vy trčíte na stavbě ještě v šest. Navíc kolotoč převozů a odvozů dětí taky fungoval jen když ho měl na starosti jeden, toho druhého max požádal (a zkontroloval), že dítě 1 v 15.30 vyzvedne v místě A a dopraví do místa B, po cestě v 15.45 vyloví v místě C druhé dítě a půjde s ním koupit boty. Třetí z našich dětí ječelo rok a půl svého života a já začala v jeho osmi měsících na část úvazku pracovat, abych se z něj nezbláznila. Přesto 24/7 s dětmi sama prostě podle mne není takový záhul, jako vyšší manažerská pozice. A mě se líbí model, kdy se dva rozhodnou mít rodinu a dopředu se dohodnou, na koho bude těch prvních pár let nahrnuta péče o rodinný krb. Že je to většinou ženská mi přijde normální, v souladu s přírodou. Co nechápu je rozdělování rodinných peněz a podobně. Ale myslím si, že to aby oba stejným dílem pečovali o rodinu a děti lze opravdu jen v případě časově nenáročných povolání nebo pokud je člověk rentiér.