Vánoce pro mě letos byly tři po sobě jdoucí dny, které jsem procítila a užila si je s pokorou větší než kdy dříve. 23. 12. jsme s nejstarší dcerou byly na vydařené návštěvě u kamarádů, 24. 12. proběhl Štědrý den v nejužším rodinném kruhu a 25. 12. bylo tradiční setkání s mou širší rodinou. Všechno nakonec klaplo a moc jsme si to užili, i když mráčky byly. Naštěstí jen drobnosti ve stylu písně Vánoce, Vánoce přicházejí. Třeba když se na ŠD doma obrátil odpad a začal se nám plnit dřez a umyvadlo, což je ve chvíli, kdy se vaří rybí polévka, smaží sýrové lodičky a vůbec pracuje v kuchyni a je všude nádobí, trochu komplikace.
Těsně před večeří, když už šlo jen o to dát lososa do trouby, jsem při hledání jednoho ztraceného předmětu poslepu sáhla pod gauč a o zapomenutý střep z předešlého dne (ani jsem netušila, že někdo rozbil láhev) si rozřízla malíček na ruce tak blbě do skoby, že se mi naskytl pohled na maso a tuk, krvácelo to jak hrom a mně se udělalo tak zle, že jsem si musela sednout na zem a nejmladší dítě (které jediné bylo duchapřítomné) mě ošetřovalo. Běžně se mi z pohledu na krev zle nedělá, klidně můžu sledovat i vlastní odběr krve, ale tentokrát už to byly mžitky před očima, palpitace a pot i pod nosem. Do nemocnice se mi nechtělo, abych nekazila večer, tak teď se modlím, aby to nehnisalo a srostlo nějak rozumně.
V noci jsem pak vařila džem ze sušených brusinek (namočených), protože jsem slíbila na druhý den uvařit svíčkovou pro 12 lidí na tradiční božíhodovou rodinnou sešlost a zapomněla koupit brusinkový džem na terč.
Naštěstí jsme všichni byli zdraví, děti pomáhaly naprosto se vším a byly na sebe hodnější než normálně. Dárečky si dávaly i vzájemně a bylo vidět, že přemýšlely, co by komu udělalo největší radost. Po rozbalování dárků jsme si zalezli na gaučový pelíšek k Pelíškům a bylo nám fajn.