Všechny přípravy jsme nějak stihli, v sobotu děti ještě poslední zkoušku na vánoční hru. Na štědrý den se mi ale rozjel zánět močových cest a bolest hlavy a synovi nějaká viróza, možná covid(?). Manžel dopo s mladšími dětmi na vánoční hře, já s nejstarším synem jsme odpadli. Řízky, kapra a salát dodělával odpoledne manžel sám, já polehávala, syn odpoledne prospal. Když jsme ho vzbudili k večeři, vzpomněl si, že nemá zabalené dárky, tak jsme na něj skoro hodinu čekali. Večeře mi fakt nechutnala - řízky neslané a studené, salát těžký přehořčicovaný a přemajolkovaný, ale ostatní byli spokojení.
Z dárků byla všeobecná radost veliká.
Syn - ten co nic nechce - nakonec dostal sluchátka, Fiskars sekyrku, křesadlo, čepici + rukavice, triko s kytarovým motivem a knižního průvodce pro dračí hlídku - nadšení veliké. Díky za všechny místní tipy! I ostatní byli spokojení, přání se plnila.
Na boží hod mi bylo lépe, takže jsem zvládla s rodinou do kostela, jen nemocný syn zůstal doma.
Na Štěpána jsme jeli k mojí mámě, kde jsme se sešli s mým sourozencem a jeho rodinou, děti si užili tetu a strejdu a sestřenici. Potud dobrý, ale pak už to šlo do háje. Máma čím dál rejpavější, nasazovala pořád, jak jsme hrozní rodiče, že dcera neposlouchá a je drzá (o dceři a jejích specifikách jsem zde psala už víckrát), jo neposlouchá, ale geny nezlomíš, naší nedůsledností to fakt není. Mně zas nebylo dobře. Nebudu konkrétní, situace se vyhrotila hrozně, máma zneužila mojí indispozice a chvilkové nepřítomnosti, úplně nepříčetná se rozhodla dceru fyzicky převychovat a ublížila jí hrozně. Strašná scéna, urychlené sbalení se a odjezd domů. Dcera vystresovaná, plakala, klepala se, tekla jí krev z nosu, k babičce už nikdy nechce. Já naštvaná, pocit selhání, že jsem tomu nezabránila (mámu znám, vím že napětí u ní graduje s délkou našeho pobytu u ní, ale hned druhý den jsem to nečekala). Starší syn to raději nekomentoval, jen se rychle bez řečí sbalil. Dopady na nejmladšího, který byl toho všeho svědkem, si netroufám odhadovat. Nevím, jak se k tomu postavit. Nebyl to první takový exces, ale první vůči dítěti. Dřív napadala jenom mě. Máma volala ještě za tepla si ublíženě postěžovat sourozencově partnerovi - byste mysleli, že popisuje jinou událost. Naštěstí sourozenec ji zná, má zkušenosti s jejím manipulativním lhaním. Je mi z toho zle a úzko. Léčit se nepůjde. Když odstřihnu kontakty úplně, bude se mstít, všude mě pomluví, u příbuzných, známých. Kdo ji nezná dobře, žere jí to, vždyť je to tak skvělá nàpomocná přátelská, ženská, že jo? Křičela na mě, že na nás zavolá sociálku, kvůli nám se prý totiž dcera v noci pomočuje (co na tom, že se jí to už skoro nestává a má to zjevně genetický základ). I jiné věci jsme si stihli vyslechnout, když jsme balili a odjížděli, ani to sem nechci psát, stydím se za to.
Jak se nám jen ulevilo, když jsme se vrátili domů! Nevím, jak o tom mluvit s dětmi. Nejradši bych se k tomu už nevracela, ale to asi není řešení.
Omlouvám se, za ten dlouhý výlev, už několikrát jsem se zde chtěla vypsat po nějaké takové zkušenosti s mámou, ale vždy jsem se za ni víc styděla. Teď už mám pocit, že ji jenom nenávidím. Je nezralá, ublížená, litující se a zlá. Fakt zlá. Pro všechno hnusné, co dělá, má zdůvodnění a obhajobu, ale už odmítám věřit, že neví, že ublížit malé holce fakt není normální a obhajitelné.