Girili, soucítím, to je fakt hnus.
Sama mám náročnou dceru (teď už celkem pohoda, jen jí zůstala přednas.anost, brblání a držkování), také trpěla noční enurézou a občas i ve dne "nedoběhla", to fakt nesouvisí s výchovou. Moje máma má tendence poučovat, výchovu jsme měly přísnou (občas, jak to bývalo zvykem i fyzickou), ale milující. Prostě nás seřvala, poliskala a tím to bylo uzavřeno, zase jsme se váleli smíchy a bylo všechno v pohodě. Na moji výchovu (i sester) měla taky připomínky. Např. tvrdila, že nejmladší (ta náročná) řve x hodin denně, protože ji rozmazluju. Pak jsem k ní přijela, ona hlídala holky a já ve sklepě šila. Za půl hodiny telefon: "Pojď sem, řve." "Tak ji nech, říkala jsi, že ji to přestane bavit." "Okamžitě přijď, ona řve jinak, to jsem nezažila, ona tě potřebuje." Dcera řvala i se mnou, ale trochu jinak. Teď, když Magrátka držkuje nebo háže ksichty, má mamka sice připomínky, ale už jsou značně obroušené hrany, leze mi to na nervy asi stejně jako chování mého děcka. Kdyby ji zbila, dcera by ji do smrti nenáviděla. Ničeho jiného by nedosáhla a sama si to určitě uvědomuje. A co si pamatuju, vnoučata maximálně v batolecím věku plácla přes ruku, ale ani tím si nejsem jistá.
Na matku bych se vykašlala, pokud bych nechtěla být očerňena před celou rodinou, občas bych se stavila na kafe, za hodinu odchod. Nějak bych se vymluvila, že je mi blbě, zapomněla jsem doma léky...