Přidat odpověď
Federiko, pokusit se dostat vlastního rodiče ze svýho života pryč je strašný, strašně těžký, strašně bolestivý, a vyrve tím člověk i kus sebe, kterej bude chybět už definitivně, nejde to trhat bez kořenů. A aby se k něčemu takovýmu rozhod, to fakt není "máma mě nasrala, taková pitomá poznámka, s ní prostě končim...". Defaultní lidský nastavení je naopak k rodičům lnout, někdy složitě, někdy i bolavě, ale pořád lnout. Aby to člověk přetrh, to fakt už musí bejt. U mě je to vlastně čirá sebeobrana. Ochrana vlastního života, a to teď myslím jak obrazně, tak doslovně. Primárně normální útěk z prožitků čirý hrůzy. Postupně přetavenej různými způsoby do určitýho vyrovávnání se, to ubývání (původně dětskýho a skutečně bezmocnýho) strachu jako primární motivace, do jeho nahrazování spíš prázdnotou s uvědomováním si, že její moc nade mnou v dospělosti už je na hony vzdálená tý dětský bezmoci a že ten živočišnej strach je už jen relikt, že reálně má těch protředků mě ohrozit sice čím dál míň, ale o to urputněji je používá a hlavně na mý děti... a tak. Ale protě fakt se to neděje jen tak samo od sebe. K tomuhle by se mnohem líp moh vyjádřit někdo nezúčastněnej, třeba někdo z psychologů, kdo sem chodí. Pro mě de facto není možný vidět to nezaujatě a nezatíženě. Tak dokonalýho zenovýho odstupu vážně nejsem schopna a nedokážu si do příběhů jiných sebe vůbec nepromítat :)
Předchozí